Kdo je Kobold? Kniha odpovídá: Slovo německého původu. Diblík, šotek, neposeda, skřítek, strážce podzemních pokladů. Přeneseně skřet, kreatura, monstrum. … Kniha však odpovídá i podruhé: Michael Kobold. Vládce strachu a vody. „Někde to přece muselo začít. Někde to pramení. Tužebník jilmový v mokřadu. Kobold, tužebník vltavský.“ … Voda je živel. Voda je posedlost. Na mostě nad řekou už staletí čekají sochy z kamene. I kámen je posedlost, i láska je posedlost. Hellina láska je oběť. A oběť je zároveň vina, která se vyplaví po prožitém životě. Smíření se ukáže jako poslední možnost. Kdyby proti sobě stála voda a oheň… Kdo z nich by nakonec získal přesilu? Kdo by zvítězil?
Příběh vody
Ocitáme se v Praze před druhou světovou válkou a černovlasé kudrnaté Helle z bohaté židovské rodiny je čerstvých šestnáct let. Zuby si na ni brousí domácí učitel doktor Brod. To ještě neví, že Hella je mořská panna a její ještěr ji brzy objeví a polapí. Mezitím Michael Kobold zachraňuje kamenné sochy na Karlově mostě. Vstup na něj má ale úředně zakázaný. Žije se svou matkou, kterou kdysi na mlýně znásilnil dělník. Pak se narodil on. K věcem, které má rád, se chová Kobold se zvláštní opatrností. Když v řece uloví Hellu, je přesvědčen, že mu patří. Hella ale není věc…
Porodí mu tři děti. Dva kluky a jedno děvče. Dcera Judita alias Julie neumí dlouho mluvit. Všechny kolem ale bedlivě pozoruje a až vyroste, bude nám vyprávět. Tehdy, když se bude snažit pochopit, co se v Praze vlastně odehrálo. Život u Vltavy se totiž brzy promění v lež. Každodenní lež, která nakonec ustoupí a promění se v žitou pravdu. Kobold má v moci celou svou rodinu, vládne jí tvrdou a neúprosnou rukou. Je chytrý, bezcitný. Ví, jak si získat přízeň cizích lidí, jak lahodit sousedům. Ti za odměnu trpí vše, co prosakuje skrze zdi jejich bytu: řev, pláč, úpění. Děti ví, co znamená hlad. Hella ví, co je být ponížená. Přesto po každé ráně znovu vstane. Svůj příběh po nocích píše na pytlíky od mouky a cukru.
Doba je pro Hellu pořád stejná, i když se Praha mění. Když dorazí Hitlerova nemoc, musí pryč Židé a Kobold reaguje pohotově. Helliným rodičům zabalí kufry. Zvládne i nástup komunistů. Žádný pohlavár mu neodolá. Je to pořád ten řádný otec, u řeky učí děti plavat a hrát fotbal.
Kobold a Hella
Rodina Koboldů propluje v knize celým stoletím, kořeny příběhů ale můžeme cítit zarůstat ještě hlouběji, když děj odbočí a vyplaví dávnou historii některých postav. Vzorce však zůstávají stejné. Bolest bolí stejně a touha je stejně tužebná a nepoddajná. Vším prostupuje Michael. Chladná kamenná socha, čím více nenáviděný a nepochopený, tím více chtěný. Na Koboldovi se stanete závislými, ať chcete, nebo ne. Je symbolem neodolatelné hrůzy. S Hellou do sebe zapadají jako kousky puzzle. Ona je poddajná, přizpůsobí se jeho tvaru, snáší všechny jeho výlevy. Když dostane ránu zprava, nastaví tvář a je připravena na úder z druhé strany. Je tak silná ve své slabosti. Slabosti pro netvora, kterého sama sobě připsala.
A děti svou matku milují. Když bratrové vyrostou, snaží se ji bránit. První vzpoura proti otcově neporazitelné autoritě. Pak pochopí, že je to marné a místo touhy chránit se dostaví vztek. Vybrala si Hella svůj osud? Vybrala ho také svým dětem?
Judita
„Vracím se k vodě ve chvíli, kdy ze sebe potřebuju vydrhnout minulost rejžákem.“
Judita je už stará paní. Do Prahy se vrací po mnohaleté pomlce, kterou prožila za oceánem. Vedla samotářský život. Muže si vybrala přesně podle vzoru matky, tušenou historii ale vykolejila. Svou dceru naučila háčkovat rukavičky, stejně jako to kdysi naučila Hella ji. Zakrývají zděděné blány mezi prsty, to bude do života stačit. Pak udeří dveřmi a odejde.
V Praze hledá byt, při tom naváže vztah s realitní agentkou, která se jí ujme. Je pro Juditu symbolem nové doby – konzumu a bezbřehého individualismu, přesto se naučí ji mít ráda. Po několika měsících opravdu najdou to, co Judita chtěla. Kde ale hledat rozuzlení spletence vlastního osudu? Voda opět napoví a kruh se uzavře… Dokáže proud vody smýt pachuť po vlastním životě?
Příběh ohně
Justýna svého otce Kobolda nikdy nepozná. Je levobočkem, kterého zplodil s cigánečkou Helle přímo pod nosem. Když se o ni nedokázala postarat její matka, na pomoc přispěchala Hella. Vychovala ji jako všechny své děti. Justýna je teď sama matkou, devítinásobnou. Její manžel zemřel na cukrovku a ji s dětmi vystěhovali do ubytovny pro neplatiče. Každý den bojuje s povinnostmi v domácnosti, sociálními pracovnicemi a cenami jídla v hypermarketech.
„Otázka dne zněla jednoduše. Jak tento den přežít. Zásada číslo jedna: nepanikařit.“
Justýna neví, že ji někdo sleduje. Soused kníže Krvepolský, postižený zaměstnanec pohřebního ústavu, tajně kontroluje každý sebemenší pohyb, který vykoná. Často se mu při tom tají dech. Miluje ji. Vše, co dělá, dělá pro ni. Ale své nebožtíky má také rád a do posledního si je pamatuje jménem. Zasévá své sémě do jejich mrtvého těla, skrz něj tak znovu ožívají a hroby pak kvetou. Je přesvědčený o tom, že dělá správně. Tak trochu bezelstně se prozradí policii, když první nejasnost provalí hráz jeho provinění. Chtěl si Justýnu a jejich devět ratolestí vzít k sobě. Požádat ji o ruku. Splnit si sen a spát vedle své Dulciney. Je pozdě. Oheň už je na střeše…
Voda versus oheň
Zapomněli jsme, jak je voda svébytná. Bez vody jsme NIC. Voda je živel, kterému se nevědomky přizpůsobujeme. Může být stejně blahodárná jako ničivá. V knize prosakuje skrz slova a smočí všechny stránky. Je to jako jít k jádru, až na dřeň věci. Uvědomit si, kdo je sluha a kdo je pán. Denemarková využívá prostředků všech rovin jazyka, aby po okraj naplnila představu o síle vody. Oheň je v ději méně čitelný. Patří mu kratší část knihy a jeho symbolika se plně projeví až na konci Justýnina vyprávění. Člověk si pak, když dům na kraji města opravdu hoří, uvědomí, že celý příběh žhnul skrze lásku Justýny ke svým dětem, skrze její vůli přežít. A také skrze posedlost knížete Krvepolského, Quasimoda i Dona Quijota zároveň.
Dějiny v dějinách?
V souvislosti s tématy knih Denemarkové se mluví se o propojení malých a velkých dějin. Záleží ale na úhlu pohledu, neboť ne vždy musíme nutně existenci takzvaně malých a velkých dějin uznávat. Chápeme-li je jako neoddělitelné celky, může se rodinný osud rovnat osudu celého národa, aneb, jak se píše v úvodu knihy: „Čeho se člověk bojí. Popsat stav vědomí v nějaké době. Krutosti, kterých se dopouštíme na nejbližších, předčí každou rafinovanost světových válek. Mír je válka. Válka je pokračováním míru.“
Autorka je vystudovaná germanistka a pokud neumíte německy, uniknou vám občasné jazykové hrátky, o význam díla se ale bát nemusíte. Každá kniha si hledá svého ideálního čtenáře. Tato je mnohoznačná, prostřednictvím poezie v próze, množství metafor a děje, který se vlní a zahýbá, má čtenář možnost příběh více přizpůsobovat svému chápání. Jediná verze není nikdy povinná. Stejně tak, jako Judita miluje své rodiče, tak je i nenávidí. V jejích slovech je spousta matoucích rozporů. Můžeme se po sto stranách vrátit na tu první a věty dostanou zase jiný význam, po tom, co se příběh poodhalil. Zjistíme, že Koboldové jsou všude kolem nás. Nepoznáte je, dokud vás neovládnou. Rodinné tragédie často tiší shovívavé zdi, okolí váhající zasáhnout a nejčastěji? Nejčastěji sama oběť. „Člověku schází vězení, do kterého byl zasazen. Člověk miluje vězení, ze kterého byl propuštěn.“