V García Márquezových knihách se dá vysledovat spousta paralel, ne jen díky postavám, které nerespektují hranici díla a přecházejí svobodně z jedné knihy do druhé. Všechny do jisté míry spojuje magický realismus, vždy tu něco omamně voní anebo naopak páchne potem a lidskými výkaly, každý čin má svůj pádný důvod a jakkoli je nemístný nebo šílený, nikdo se tomu nepodivuje, protože moc mají úplně jiná pravidla. Věci a postavy se pod tíhou García Márqezových slov zhmotňují v konkrétních a svébytných životech. Na lásku dokážou lidé čekat, za mrtvého věky truchlit… Kronika ohlášené smrti není jiná.
Vypravěč po dvaceti sedmi letech rekonstruuje okolnosti vraždy svého přítele Santiaga Nasara a ze střepů vzpomínek tak skládá dohromady zrcadlo tehdejších událostí. Čím detailněji jsou popsány, tím absurdněji začíná vyznívat obraz toho, co se tisíckrát a jednou nemělo stát, a přece se to přese všechno, co nehrálo ve prospěch věci stalo.
Angela Vicariová se musela proti své vůli provdat za bohatého přistěhovalce. Po veliké svatební veselici však skončila opět doma u rodičů, její nový muž totiž odhalil, že už není panna. Její hanba měla být v zápětí napravena, když se bratři Vicariové, opilí po dni i noci oslav, rozhodli, že zachrání čest rodiny a zabijí toho, kdo jejich sestru zneuctil. Pod tlakem rodiny Angela vyřkne jméno Santiaga Nasara.
Budoucí vrahové jsou přesvědčeni o správnosti toho, co se chystají provést. Rozhlašují kde mohou, že chtějí Santiaga zabít, až to vypadá, že si přejí, aby jim v jejich počínání někdo zabránil. Jako by chtěli formálně dostát svoji povinnosti, ale ve skutečnosti po krvi netouží. Zpráva se jak zázrakem k Santiagovi nedostane…
Kniha je tak často protkaná pocitem viny. Kdo má vlastně na svědomí, že zemřel nevinný člověk? Angela, která s největší pravděpodobností lhala své rodině o styku se Santiagem? Anebo někdo z těch, kdo o chystaném zločinu věděli, ale nic neudělali? Nebo snad jedna z desítek okolností, které hrály proti? Kolektivní vina je o to větší, čím více lidí se čin dotýká, ale zároveň se rozprostře mezi všechny. Nakonec totiž není nikoho, kdo by ji vzal na sebe.
Vypravěč skládá události retrospektivně z výpovědí svědků, ze zápisků vyšetřovacího soudce a z vlastní paměti. Na stranách se prolínají vyjádření jednotlivých postav (někdy i protichůdná), vypravěčovy vzpomínky a poznatky i spousta zrekonstruovaných dialogů. Příběh je sestaven poněkud chaoticky, skrz mnohé úhly pohledu, ale na druhou stranu vyznívá uceleně, protože proběhne „v kruhu“. Na samotném konci knihy je detailně vyobrazena vražda toho, o němž jsme na první stránce věděli, že co nevidět zemře.
García Márquez i v tomto příběhu zůstal věrný magickému realismu. Když muž s vyhřezlými vnitřnostmi ujde přes sto metrů a jeho chůze je stejná jako obvykle, když vrahové ze sebe nemohou smýt pach oběti i po týdnu stráveném ve vězení nebo když si matka, bez bližšího vysvětlení, vykládá synovy sny o stromech jako jednoznačně dobré znamení… Takové detaily mohou čtenáře fascinovat a znovu překvapovat, nicméně pokud Garcíu Márqueze zná, časem zjistí, že i ony mají svůj vzorec, podle kterého vznikají. Čím se ale kniha liší od ostatních jeho děl, je způsob vyprávění. Úderný a telegrafický popis, krátké věty a snaha předkládat fakta a z nich vyvozené závěry připomíná novinářský styl. Ten ale ve výsledku tvoří geniální rozpor s tím, co se jím ve skutečnosti říká. Rozkrývané události působí čím dál tím víc absurdně a iluzorně. Je jasné, že vražda neměla, ba nemohla proběhnout a konec se zdá být jen výsměchem osudu. Akt je vyhrocen, Santiago umírá v prachu, za štěkotu psů, s nechápavým výrazem v očích. A nechápe ani čtenář. Detektivka, která proběhla na sto čtyřiceti dvou stranách nemá opojné rozuzlení. Nikdy se nedozvíme okolnosti, které jsou pro rozklíčování příběhu stěžejní. Ti, co měli mluvit jsou buď mrtví, anebo rozhodnutí si své tajemství vzít s sebou do hrobu.