Reklama
 
Blog | Adéla Vyvijalová

Vstaň a choď. Kde jinde než v Lurdách?

Starší, výborný snímek. Přidávám se k recenzentům...

 

Lurdy  (Lourdes) Rakousko / Francie / Německo, 2009, 96 min

Reklama

Pokud chcete zažít zázrak, vydejte se do Lurd, nejznámějšího poutního místa, kam si jezdí pro uzdravení lidé z celého světa. Pravděpodobnost, že budete svědkem nebo dokonce přímo výhercem zázračného zotavení, je právě tady oficiálně nejvyšší…

         Rakouskou režisérku Jessicu Hausnerovou, jak přiznala v jednom z rozhovorů, zázraky fascinují, ale sama na ně nevěří. Lurdy jí posloužily spíše jako bohatá kulisa k vyobrazení jedné z nejpodivnějších vlastností: neutuchající člověčí naděje na změnu k lepšímu. Nemoc ní společně se svými blízkými, kteří sem každoročně v houfech putují, společně doufají, že milostivá ruka se dotkne právě jejich neuzdravitelného těla a ukončí tak dlouhé trápení. Ale ne všichni jezdí do Lurd prosit o zázrak. Ochrnutá Christine (Sylvie Testud) s diagnózou roztroušené sklerózy navštívila toto místo ze stejného důvodu, jako jindy navštívila Řím nebo další města. Nehledá duchovní, ani tělesnou očistu. Pro ženu, jako je ona – nesoběstačnou, připoutanou k vozíku – jsou charitativní zájezdy jediná možnost, jak cestovat. Vydá se sem i přes to, že tahle turistická destinace nepředpovídá vysněnou dovolenou. Christine se najednou ocitá v prapodivném panoptiku pověrčivých, ale také fanaticky věřících nemocných, ve společnosti pubertálních i puritánských dobrovolnic maltézského řádu. Pomalu se z ní stává svědek, pozorovatel, který nepatří nikam. Tedy jen do té doby, než ji překvapí cit ve vlastních končetinách a milostné zažehnutí, u něhož neočekávala, že by kdy mohlo být opětováno.

Proč ona?

Všem naléhavě prosícím se může zdát jako výsměch osudu, když žena, která je nevěřící, je zázračně uzdravena. Tento fakt vzbuzuje mnoho otázek, nejen pro samotnou Christine, která jednoho rána opravdu vstane a začne opět chodit. „Proč ona?“ Ozývají se okolní hlasy a s nedůvěrou komentují její první kroky… „Proč ona?“ je ale otázka, na kterou nezná odpověď kněz, ani nikdo další. Cesty boží jsou nevyzpytatelné a rozhodnutí, které udělal, je třeba přijmout. Anebo se tak alespoň tvářit v jídelně při společném obědě.

Nehybná kamera, detailní a dlouhé záběry z nás udělají v Lurdách svědka téměř dokumentárních výjevů. Tisíce poutníků a suvenýrů se mačkají na místě, kde více jak před sto padesáti lety čtrnáctiletá dívka spatřila Pannu Marii. S těmi všemi se doslova účastníme všech mší i rituálních koupelí. V koutech chrámů i v hotelových pokojích se oko kamery však občas bojí přiblížit, všechno tak vidíme skrz méně čitelný průhled, s odstupem. Se stejným odstupem, jaký si zachovala režisérka Haussnerová. Ve svém filmu nepředhazuje hodnocení, ani úhel pohledu, tento prostor nechává otevřený různým názorům. A na druhé straně i pochybám, které si nerozhodné publikum může odnést z kina domů na památku.    

            I přes to snímek nepůsobí bezpohlavně. Kdo chce hledat kritiku masového zázraku, může ji najít třeba v černém humoru, který z plátna občas promluví. Turistické kloboučky a pláštěnky, přehnané klanění se kamenným modlám, potupné ověřování zázraku doktorským vyšetřením, ironie okamžiku… Chrisitne nalezne, co chtěla. Už není bezmocnou loutkou odkázanou na péči druhých, nalezla partnera, chce začít nový život, svůj život. Ale nejdříve se musí na chviličku posadit, aby se hned neunavila a doufat, že se jí podaří znovu vstát.